Vztahy ve firmě jsou stěžejní pro její fungování. Každá firma má svou hierarchickou strukturu, na jejímž vrcholu jsou majitelé společnosti. Čím je vlastnická struktura roztříštěnější, tím jsou vztahy a jejich udržování složitější. Jaké jsou vztahy minoritních a majoritních vlastníků? V Čechách velmi specifické.
Vlastnické struktury českých firem jsou ve srovnání se zahraničím unikátní – vyznačují se poměrně nízkým počtem vlastníků, kteří drží výraznější podíly, nejčastěji v rozmezí 10–50 %. V zahraničí jsou vlastnické struktury firem rozvětvenější. Je to dáno i tím, že české firmy jsou poměrně stabilní v čase a není zvykem obchodovat s minoritními podíly. V zahraničí se s akciemi po malých kusech obchoduje – trh s minoritními podíly je za našimi hranicemi velmi živý a investice skrz minoritní podíly jsou ve firmách oblíbeným a frekventovaným investičním nástrojem.
V Čechách je častým scénářem, že ve firmě figurují dva zakladatelé, z nichž jeden měl na začátku vyšší kapitál, dal do firmy větší vklad a v této souvislosti se stal vlastníkem majoritním. Snad nejčastější formou vlastnické struktury je vlastnictví držené jedním majoritním a dvěma minoritními vlastníky. Třetího spoluvlastníka přibíral dominantní majoritní vlastník do společnosti zpravidla z důvodu snížení rizika a naopak podpory ze strany dalšího z vlastníků.
Jak vypadají vztahy mezi majoritním a minoritním vlastníkem?
Majoritní vlastníci bývají většinou vůdčí, dominantní typy. Většinou stojí právně i fakticky v čele společnosti – pro české firmy je charakteristické, že majoritní vlastník zastává také funkci jednatele/předsedy představenstva čili má zásadní a většinou neoddiskutovatelné rozhodovací pravomoci, stejně jako odpovědnost, kterou za svá rozhodnutí nese.
Vztahy mezi majoritním a minoritním vlastníkem se vyvíjejí v čase. Když se firma zakládá a nachází se v počáteční fázi, převládá nadšení, entuziasmus, nasazení. Firma v této prvotní fází své existence zpravidla nevydělává, všichni dělají všechno a na mocenské hry není prostor. Základní strategií je přežít a všichni se pro to snaží udělat maximum.
Na lámání chleba dochází ve dvou momentech – ve chvíli, kdy se firmě začíná dařit – tedy ve fázi růstu. Zde se nejpozději formuje organizační struktura, nabírají se zaměstnanci, budují a zařizují nové kanceláře a firma musí mít jasně stanoveného vůdce. Zde se mohou začít představy a cíle jednotlivých vlastníků lišit. Právo veta má ve finále jenom jeden – ten, kterému náleží ve firmě majoritní podíl.
Druhým momentem, kdy mohou začít neshody, je období krize. Krize se společností dotýká vně i zevnitř. Vedení se často soustředí spíše na vzájemné obviňování a problém samotný než na jeho řešení. Spory jsou přesným opakem toho, co by společnost potřebovala. Nejdůležitější je, aby v tento moment, firma a především její vedení táhlo za jeden provaz.
Firma není dítě. K jejímu řízení je potřeba přistupovat bez emocí
Roli také často hrají emoce – zvlášť pokud spolu zakládali dva až tři lidé společnost před několika dekádami a všichni k ní přistupují jako ke svému dítěti. Právě v situaci krize je potřeba jednat rozvážně, bez emocí a především efektivně. Žabomyší války o moc či prosazení názoru by měli jít stranou.
Ostatně, většinou jsou naprosto zbytečné. Vztah mezi minoritním a majoritním vlastníkem z právního hlediska upravuje společenská smlouva, ve které jsou jasně stanovené pravomoci, které jednotlivým akcionářům přísluší.
V případě, že má minoritní vlastník výhrady k řízení firmy vlastníkem majoritním, který je zároveň statutárním zástupcem společnosti, má dle poměrně nedávných legislativních změn možnosti, jak chod firmy ovlivnit. Musí prokázat, že jednání statutárního zástupce firmy se neslučuje se zájmy společnosti a jeví se jako nehospodárné. Pokud se prokáže, že majoritní vlastník nejedná jako řádný hospodář, může být v některých případech zbaven funkce i rozhodovací pravomoci. Tyto případy jsou však, jak právnická praxe ukazuje, nepříliš obvyklé.
Řešení komplikovaných vztahů mezi majoritním a minoritním vlastníkem
Jsou samozřejmě i společnosti, kde každý ví, kde je jeho místo a firma po všech stránkách harmonicky funguje. V případě, že jsou vztahy mezi majoritním a minoritním vlastníkem napjaté, trpí tím celá společnost. Jaké jsou scénáře?
- Konflikt se vyřeší, obě strany dojdou ke kompromisu. Zpravidla se jedná o řešení navýšením dividend, čí připsáním více akcií.
- [JS1]
Minoritní vlastník se rozhodne pod tlakem okolností svůj podíl prodat. První nabídku zpravidla podává majoritní vlastník, ať už z povahy společenské smlouvy nebo proto, že má na koupi podílu zájem, a proto odkup iniciuje. Minoritní vlastník tak podíl prodává, zpravidla pod cenou. Velkou roli hraje tlak, každodenní konflikty v práci i tendence „mít to už rychle za sebou“.
- Minoritní vlastník se rozhodne prodat svůj podíl, ale nechce ho prodat majoritnímu vlastníkovi – ať už proto, že není ochoten akceptovat nabídku, která mu připadá nízká nebo proto, že nechce, aby majoritní vlastník celou společnost přebral. Minoritní vlastníky obvykle ani nenapadne, že by o menšinový podíl mohl být na českém trhu zájem. V této domněnce ho podporuje i sám majoritář v jehož zájmu pochopitelně není, aby jeho společník dostal z trhu vyšší nabídku. Proto mnoho minoritních vlastníků prodává své podíly pod cenou.
Nejnovější komentáře