V mnoha zemích je běžným jevem, že rodinné firmy tvoří páteř ekonomiky. V Evropské unii tvoří rodinné podniky 85 % všech soukromých firem. Světové rodinné firmy tvoří mezi 70 – 90 % HDP. Veřejnost si často neuvědomuje, že rodinný podnik nemusí být nutně pouze železářství nebo pekařství. K nejznámějším světovým gigantům mezi rodinnými firmami patří například Mars, Volkswagen nebo Walmart. Z českých značek rozhodně stojí za zmínku například Baťa, Koh-i-noor nebo Petrof – v těchto konkrétních případech se jedná o nejznámější a zároveň nejstarší rodinné společnosti, které přežily bývalý režim a pokračují v tradici založené už za první republiky.

Silná tradice rodinných firem má kořeny právě v období první republiky. V průběhu éry komunismu byla tato tradice a následně rozvoj rodinného podnikání přerušena. Došlo k masovému znárodňování firem a soukromý sektor jako takový přestal víceméně existovat. Po listopadu 1989, kdy došlo k pádu komunistického režimu a následnému nástupu demokracie, dochází k postupnému navrácení se některých soukromých podniků k jejich majitelům nebo dědicům a k dalšímu rozvoji soukromého sektoru, který byl nevyhnutně spojen se vznikem nových rodinných firem. 

90. léta – nová éra rodinných firem

Fenomén rodinných firem se tak v České republice objevuje znovu až po roce 1989, tedy o řadu desetiletí později než třeba v západní Evropě. V současné době u nás rodinné firmy tvoří podle odhadů zhruba 38 % malých a středních podniků. Některé z nich vznikly navrácením podniků do rukou původních vlastníků v důsledku restitucí po roce 89, mnoho z nich však po revoluci vzniklo „na zelené louce“. 

Firmy, které přežili socialismus tak aktuálně řeší v pořadí již třetí mezigenerační výměnu. Paralelně s nimi se dotýká mezigenerační výměna i vedení společností vzniklých nově v devadesátých letech – jejich původní vlastníci dozrávají do věku, kdy je společnost potřeba předat v pořadí druhé generaci.

Největší problém rodinných firem? Otázka nástupnictví

V rodinných firmách, a to i v těch velkých a velmi úspěšných, bývá největším problémem nástupnictví. Pouhá tři procenta přežijí třetí generaci předání. Generační výměna v rodinném podniku je komplexní a časově náročný proces. Při předávání je klíčové identifikovat v rodině jedince, kteří mají zájem, a především schopnosti pokračovat v tradici. Klíčem je průběžně a postupně delegovat rozhodovací pravomoci na zvoleného dědice. Generační výměnu statisticky nepřežije 70 % podniků. Pokud firma není na toto období dobře připravena, můžou ji zmatky kolem výměny oslabit a někdy i dovést k zániku. 

Otázku nástupnictví, výběr a přípravu nástupníka z rodiny je třeba řešit s dostatečným časovým předstihem. A pro mnohé vlastníky firem, kteří dospěli do věku, kdy jim ubývá sil, je již teď pozdě s výchovou, přípravou a kolikrát i motivací nástupníka začít. Častým scénářem také bohužel je, že rodiče svých dětí – potenciálních nástupců – zmeškali správný moment, kdy začít budovat vztah dítěte ke společnosti. Ve chvíli, kdy by mělo dítě přebrat vedení podniku má často zcela jiné zájmy, vlastní představy, vize, plány a nástupnictví odmítne.

Současný stav v číslech: 61 % českých firem je ve fázi první generační výměny, 60 % vlastníků uvažuje o odprodeji mimo rodinný kruh

Pojďme se podívat na mezigenerační výměnu v tuzemsku v číslech. 63 % společností je vlastněno výhradně původní generací, přitom 87 % je řízeno výhradně původním majitelem.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem, které se vztahují k problematičnosti otázky nástupnictví není divu, že 70 % majitelů předpokládá, že vedení společnosti předá mimo rodinnou strukturu. 70 % firem zároveň nemá plán nástupnictví, bez kterého jim reálně ani jiná varianta, než předání mimo rodinu nezbývá. 

O čem tato čísla svědčí? Vyplývá z nich, že společnosti v Čechách mají extrémně stabilní vlastnickou strukturu. Mnoho společností konstantně řídí více jak dvě dekády stejní lidé. Pro některé firmy, ty, které jsou funkční a těší se dobrým vztahům uvnitř rodiny a tím pádem i uvnitř firmy, je tento fakt velkým přínosem, indikátorem stability a odolnosti.

Pro společnosti, kde je vlastnická struktura více roztříštěná (firmu např. vlastní ne jedna, ale dvě rodiny), může být tato určitá nepřístupnost a rigidita naopak nevýhodou. Zde často dochází k exitu ze strany společnosti, a to především u minoritních vlastníků, kteří mají obvykle omezené rozhodovací pravomoci a zájem o nástupnictví ze strany jejich dětí, se tímto  ještě snižuje. Zřejmě i z těchto důvodů aktuálně 60 % majitelů firem uvažuje o prodeji společnosti, nebo podílu, který ve společnosti drží. 

Varianty odprodeje

Stávající vlastník má mimo předání vedení podniku v rodině i jiné varianty. 

První možnost je odprodej čistě finančnímu investorovi. Tato varianta však není ideální v případě, kdy se chce původní vlastník firmy od vedení společnosti do značné míry distancovat a neřeší problém předání řízení společnosti. Finanční investor totiž zpravidla požaduje setrvání vlastníka v řídící funkci v podniku na určité období (které může být dlouhé pár měsíců, ale také několik let) nebo v některých případech dokonce až do svého exitu z firmy. 

Další možností je prodej většinového podílu strategickému investorovi. Členům rodiny tak zůstává minoritní podíl ve firmě a s ním dividendy a profity společnosti. Se správně zvoleným strategickým investorem, který do podniku vkládá nejen finanční kapitál, ale také know-how a kontrolu nad kvalitním, dobře zvoleným managementem, tak původní vlastník i jeho potomci ze situace těží. Jejich minoritní podíl je zhodnocován aktivitami investora. Na českém trhu je tento postup uplatňován čím dál tím více. 

Existuje ještě třetí varianta, která aktuálně není příliš běžná – prodání minoritního podílu strategickému investorovi. Původnímu vlastníkovi tak zůstává většinový podíl ve společnosti, má nad společností i jejím směřováním kontrolu a v rámci obchodu získá partnera, který zřetelně pomůže s řízením firmy a dodá nový, svěží pohled na její směřování. Tento model je vhodný především pro vlastníky, kteří se s firmou identifikují a neumí si bez figurování ve společnosti představit svůj život.

Proč není poslední varianta příliš běžná? Trh s minoritními podíly u nás není, na rozdíl od zahraničí, příliš rozvinutý. Investiční skupiny a fondy se minoritním podílům kvůli jejich vysoké rizikovosti a nízké likviditě na trhu běžně nevěnují.

Minority Investments je investiční společnost, zaměřující se právě na investice do minoritních podílů ve společnostech. Od roku 2019, kdy byla společnost založena, se tak čeští vlastníci pro které se varianta předání společnosti v rámci rodiny ukázala neschůdnou, mají na koho obrátit. 

Uvažujete v souvislosti s aktuální situací o odprodeji firmy či firemního podílu? Investujeme do českých podniků, protože v české podnikání věříme. Kontaktujte nás. Českým firmám rozumíme.